Pár fotek z výletů po Praze a články z archivu


Pokud vás moje fotky zaujmou, najdete jich víc také na facebooku, profil Jana Rostová.

články z archivu

Za hřbitovní zdí (Střípky z Prahy)

Smíchov to s hřbitovy neměl jednoduché. Jeho původní se nacházel na Jakubském (Arbesově) náměstí a zrušil ho roku 1787 císař Josef II. K zemi nakonec padl i Smíchováky milovaný hřbitovní kostel sv. Filipa a Jakuba (1891), který nahradil kostel sv. Václava. Po císařském zákazu se pohřby přestěhovaly za brány města, do Košíř, na hřbitov (původně morový) zvaný Malostranský. Smíchovákům a Malostraňákům sloužil do roku 1884, kdy se jeho kapacita vyčerpala. Došlo tak k založení třetího pohřebiště, a to na Malvazinkách. Tato dnešní vilová čtvrť vznikla na pozemku vinice měšťana Tomáše Malvazyho z počátku 17. století. Obec viniční usedlost s pozemkem zakoupila pro účely obecního hřbitova roku 1875. Nové pohřebiště projektoval známý architekt V. Barvitius, takže nevzniklo nijak živelně. Roku 1896 zde přibyl i kostel pietně opět zasvěcený sv. Filipu a Jakubovi. Na jeho stavbu byl využit materiál ze zbouraného kostela na Arbesově náměstí a byly sem odtud přeneseny i cenné sochy od F. Brokoffa i dva zvony. Malvazinecký hřbitov se dočkal dvakrát rozšíření východním směrem a dnes má rozlohu 7,6 ha, což z něj činí čtvrtý největší hřbitov v Praze. Dodnes se v něm pohřbívá. Najdeme tu hodnotné funerální plastiky a reliéfy od známých sochařů: L. Šalouna, J, Štursy, Č. Vosmíka, J. Horejce. Asi nejznámějším pohřbeným je tu spisovatel J. Arbes (1840-1914) a z poslední doby zpěvák K. Gott (1939-2019). Najdeme tu i několik pomníků: ženám - odbojářkám a padlým v květnu 1945. Společnou hrobku tu také mají řeholnice ze smíchovského kostela Sacre Coeur. Zajímavostí je jeden hrob honosně vyzdobený ve stylu rondokubismu a dále blízko hlavního vchodu umístěný 6 m vysoký sloup se slunečními hodinami. Je ozdobený reliéfy s motivy sv. Rodiny. Sloup sem byl přenesen od Smíchovského nádraží a jeho vznik se datuje k roku 1675. Na hřbitově leží několik spisovatelů (L. Klíma), herců (E. Cupák), politiků (exprezident A. Novotný). Mě nejvíc zaujali vědci, kterých zde odpočívá celá řada. Zajímavou postavou vědy byl např. O. Kostka (1924-1960), meteorolog, který pracoval v Antarktidě a zahynul při požáru měřicí stanice. Jeho hrob je proto pouze katafalkem, neboli symbolickým hrobem. Leží tu neurolog J. Janský (1873-1921), objevitel krevních skupin, jemuž bylo prvenství tohoto objevu přiznáno až posmrtně. M. Štoll (1916-2004) proslul zase v oblasti archeologie. V hradišti Kouřim učinil řadu mimořádných archeologických nálezů. Historik umění E. Poche (1903-1987) napsal stěžejní knihy o pražských památkách, zatímco vykonával funkci ředitele Uměleckoprůmyslového muzea. Antropolog E. Vlček (1925-2006) patřil ve svém oboru k světové špičce a zkoumal např. ostatky Přemyslovců nebo sv. Jana Nepomuckého. Napsal řadu knih (např. Jak zemřeli), určených zájemcům z laické veřejnosti. Vynálezce I. Puluj (1845-1918) byl ukrajinský fyzik a profesor německé techniky. Vytvořil vlastní typ žárovky a lampu s obdobou Roentgenova záření. Výrazně se zasloužil o elektrifikaci Prahy podporou centrální elektrárny v Holešovicích. Zajímavou postavou v oblasti techniky byl také J. Walter (1873-1950), vyrábějící na Smíchově motocykly, sajdkáry, tříkolky a později v Jinonicích automobily v továrně Walter a spol. (Motorlet). Méně známou, ale důležitou osobou byl J. Foist (1870-1939), zakladatel filmových ateliérů Foja, které dokázaly konkurovat Filmovým ateliérům Barrandov (např. film Srdce na kolejích). Výčet zajímavých pohřbených by mohl pokračovat, ale nejlepší je na Malvazinky si zajít a vyhledat si osoby z oboru, který právě vás nejvíc zajímá. Ještě upozorním na jednu zvláštnost: asfaltové cestičky jsou tu často značně vyboulené, takže vůbec není těžké na nich zakopnout. Není to však důsledek špatné práce asfaltérů, ale mají to na svědomí mohutné kořeny stromů, které rostou pod cestami, a asfalt nadzdvihují. Dáte-li si pozor, je procházka po Malvazineckém hřbitově velmi příjemná.

20190609PAT

Matka pasáží (Střípky z Prahy)

Hodně lidí si myslí, že když jdou pasáží z Václavského náměstí k divadlu Rokoko, procházejí Lucernou. Ve skutečnosti jde ale o pozdější pasáž Rokoko z roku 1919. Lucerna je nejstarší pražskou pasáží spojující Vodičkovu ulici s ulicí Štěpánskou (nikoliv s Václavským náměstím). Palác s pasáží postavil Ing. Vácslav Havel (1861-1921) jako víceúčelovou stavbu. Vznikal postupně ve třech etapách. Během první v letech 1907-8 byla postavena část z Vodičkovy ulice, na které dříve stál Bělského palác. Autorem fasády se stal známý architekt O. Polívka. Kvůli množství použitých skleněných tabulí na průčelí vznikl název Lucerna. Ve druhé etapě v letech 1913-17 bylo postaveno schodiště do pasáže a základ velkého sálu. V roce 1913 došlo při práci k vážné havárii, která stála životy několika dělníků. Lucerna totiž stojí na vlhkém písku a protéká pod ní směrem z Vinohrad podzemní řeka. Došlo k výtrysku vodního proudu a k vyhloubení velké jámy. Nestabilní podloží muselo být zpevněno speciální pružnou železobetonovou konstrukcí. Na jejím vzniku se podílel renomovaný inženýr S. Bechyně. Ve třetí etapě v letech 1918-21 vznikla část směrem do Štěpánské ulice, na místě bývalého Aerenthalského paláce se zahradou. Hotová stavba měla čtyři nadzemní a tři podzemní patra s celkovou plochou 22 tisíc m2. Pasáž přinesla do Prahy několik úplných novinek. Vznikla tu první samoobslužná prodejna a bufet, věci dříve nevídané. Dále zde byl v provozu dívčí penzionát Vesna, který se později přeměnil na nájemní byty. V pasáži též sídlily obchody světových značek včetně módního salonu H. Podolské. V podkroví vznikly ateliéry, v nichž pracovali studenti grafické školy AVU. Na střeše původně fungovala kavárna, ale brzy musela být zavřena kvůli polétavým sazím. Následně tu točil filmy Miloš Havel. V poměrně nedávné době zde vznikly např. záběry pro film E. Piaf. Na střeše se do budoucna opět plánuje kavárna, ovšem až po rekonstrukci. Stavitel Vácslav Havel byl členem výboru Národního divadla, a tak plánoval v Lucerně zřídit pobočnou scénu Národního divadla. Hrál se tu třeba Dalibor. Po dvou letech se však ukázalo, že idea divadla není nosná, a vzniklo zde kino, nejstarší v Praze (roku 1909). Provozoval ho průkopník kinematografie F. J. Oeser (1866-1936). Při premiérách tu hrál až třicetičlenný orchestr. V kině bylo 820 míst a promítalo i během 1. světové války. I tehdy se lidé chtěli bavit a kino prosperovalo. Šlo o kino premiérové, např. roku 1930 se premiéry zúčastnila osobně M. Dietrichová. Promítaly se tu snímky z distribuční firmy Lucerna film. Slavným byl ve své době kabaret Lucerna, na jehož vzniku se podíleli i Voskovec s Werichem. Ve 20. letech minulého století však vyhořel a následně zde vznikl Lucerna bar. Vystupoval tu známý K. Hašler. I během německé okupace se zde tančilo při orchestru R. A. Dvorského. V éře socialismu byl tento podnik jedním z mála, které končily provoz až ve tři hodiny ráno. V letech 1908-24 sídlila v paláci čajovna Yokohama cestovatele J. Hlouchy. Byla zařízena exoticky v japonském stylu a servírky nosily kimona. Některé prvky japonské výzdoby tu přetrvaly dodnes. V prostoru sídlí restaurant Černý koníček. Vrcholným stavebním počinem paláce se stal velký sál o rozloze 54 x 25,5 m. Vácslav Havel tu původně plánoval zimní stadion, potom podzemní parkoviště. Naštěstí nakonec zvítězila myšlenka společenského sálu. Dnes se sem vejde 2500 diváků, Zajímavostí je, že původně byl sál dobře větraný pomocí turbínových ventilátorů. Až v 50. letech došlo k zastavění větracích šachet, což vedlo ke snížené cirkulaci vzduchu. Tento nepříjemný problém trápí velký sál dodnes. Za okupace zde probíhaly německé akce. Hned po roce 1945 sloužil sál jako přednáškový pro studenty vysokých škol, kteří nemohli během války studovat (právníci, filozofové, lékaři). Od 60. let zde vystoupila řada světových umělců, např. v roce 1965 L. Armstrong. Do některých prostor v Lucerně se běžně nedostanete. Patří k nim např. malý promítací sál určený pro filmové premiéry. Na jeho sedadlech jsou vyobrazeny známé osobnosti ze světa filmu. Mramorový sál ve stylu neoklasicismu zase slouží jako malý taneční a koncertní prostor. Privátní klub Koníček je rodinnou klubovnou a galerií rodiny Havlových. V pasáži Lucerna dodnes najdete původní obložení ze zeleného brazilského mramoru i původní osvětlení. Roku 1952 došlo ke znárodnění paláce. Koncem osmdesátých let se nacházel v havarijním stavu. V roce 1991 byl v restituci vrácen rodině Havlových. Dnes je po mnoha soudních řízených v plném vlastnictví Dagmar Havlové (manželky Ivana Havla), která prostory postupně opravuje. Zakoupila od sochaře D. Černého sochu sv. Václava, která už nějaký rok poutá v Lucerně pozornost návštěvníků. Je také příznivkyní střešní kavárny Ondřeje Kobzy. Snad se tedy Lucerně blýská na lepší časy. 

 20180709JARO

Malovaný palác v zahradě (Střípky z Prahy)

Cestou malostranskou Vlašskou ulicí minete v č. 19 Lobkovický palác. Z ulice se nijak zvlášť neodlišuje od jiných barokních paláců. Je to tím, že vlastně jdete podél jeho zadní strany. Hlavní průčelí je situováno směrem k Petřínu, a to je architektonicky velmi zdařilé. Zdobí je rizalit vysoký přes dvě patra, nesoucí tzv. Gentscherův balkón. Průčelí směřuje do Lobkovické zahrady, která byla původně mnohem rozsáhlejší než dnes. Na místě paláce stál původně pivovar Strahovského kláštera, přestavěný roku 1410 na hospodářský dvůr. Později tu byl postaven dům U tří mušketýrů se zahradou. O jeho přestavbu na barokní palác podle plánů architekta G. B. Alliprandiho se zasloužili noví majitelé: Pohořovští z Kvasejovic. F. K. Pohořovský (1645-1723) se vyšvihl z původně vladyckého rodu do funkce zemského sudího a mincmistra a zbohatl. Bohužel smrtí jeho syna rod vyhynul. Roku 1753 zakoupili jejich palác Lobkovicové. Ti ho roku 1769 rozšířili podle plánů architekta I. Palliardiho o 2. patro. Lobkovicové byli starý šlechtický rod z 14. století. Jeho příslušníci dosáhli vysokých funkcí, např. nejvyššího písaře, nejvyššího kancléře království či polního maršála. Rod se pyšnil i několika Řády Zlatého rouna. Kromě zámků Mělník, Nelahozeves a dalších vlastnili Lobkovicové i dva paláce v Praze: v Jiřské ulici na Pražském hradě (který jim patří dodnes) a tento malostranský, který drželi po dobu dlouhých 180 let. V roce 1927 ho však prodali státu. Ten budovu využíval pro ministerstvo kultury, po roce 1945 pro Vysokou školu politickou, od roku 1949 pro velvyslanectví Číny. Potom tu sídlily různé ústavy jako archeologický, slovanský atd. Od roku 1974 dodnes zde najdeme velvyslanectví SRN. Palác má interiéry vyzdobené hodnotnými freskami. Ve vstupním vestibulu a v čtyřech přízemních místnostech je jejich autorem původem vlámský malíř J. J. Stevens ze Steinfelsu (1651-1730). Ten se od roku 1688 specializoval na nástěnné malby a vyzdobil např. strop baziliky sv. Markéty v Břevnově. V Lobkovickém paláci je autorem fresky Pomíjivost a Ikarův pád a v přízemí maleb s čínskými motivy. Barokní schodiště vzniklo podle vídeňského vzoru. V 1. patře najdeme řadu salonů, např. kachlový, gobelínový, malou a velkou jídelnu a velkolepý kupolový (Heraklův), sahající přes dvě patra a umístěný v rizalitu. Štuky v salonech vypracoval Tomas Soldati, který je i autorem štukové výzdoby v kostele sv. Ignáce. V 2. patře se nachází soukromá rezidence velvyslance. Nedílnou součástí paláce je zahrada, která byla založena již roku 1696 při domě U tří mušketýrů. Za éry Lobkoviců sahala až na vrcholek Petřína a měla stupňovité terasy s jezírky. Šlo o barokní zahradu italského typu. Od roku 1790 došlo k její proměně na krajinářský park v anglickém stylu. Zahradník původem z Mariánských Lázní, Jan Skalník, v ní vybudoval první alpinium u nás s 400 druhy rostlin. Plán zahrady se dochoval i s podpisem architekta I. Palliardiho a je uložen v archivu. V 19. století byla zahrada otevřena veřejnosti a patřila ve městě k nejoblíbenějším. Zahrada o rozloze 6,7 ha je součástí zahrad Petřína a sousedí se Seminářskou a Velkou strahovskou zahradou. Je obehnána kamennou zdí. Od roku 1974 slouží její malá dolní část velvyslanectví SRN. V této části žil v zahradním domku malíř Cyril Bouda. Větší část zahrady směrem na Petřín má schodiště se třemi odpočivadly a starou vodní nádrž, zajišťující kdysi pohon lanovky. Je tu také štola číslo XXII a socha spisovatele J. Vrchlického. Po rekonstrukci v roce 2006 je dnes bohužel Lobkovická zahrada opět zanedbaná.

20191021PAT

Šlechtické sídlo u vody (Střípky z Prahy)

Je velká škoda, že Praha už nemá žádný vodní palác. Tedy takový, do něhož je přímý přístup z vody tunelem nebo vjezdem pro loďky. Jeden takový jsme měli přes dvě stě let, ale jeho vodní vjezd byl bohužel roku 1934 zahrazen. Určitě víte, jaký palác myslím. Správně, Lichtensteinský na levém břehu Vltavy, U Sovových mlýnů č. 4. Také mi není jasné, proč se ujal název zrovna po Lichtensteinech, když ho vlastnili jen třicet let. To takoví Kolowratové tu sídlili sto let a po nich jméno nezískal. No, je to spravedlivé? Ale od začátku. Pozemek Kampy byl zpočátku ve vlastnictví Maltézských rytířů. Stavět se na něm začalo až po velkém požáru roku 1541 a následných navážkách suti. Na místě paláce stávaly dva dřevěné domky ve velké zahradě. Obojí zničili Švédové při dobývání Prahy. Roku 1660 koupil zahradu císařský podmaršálek Jan de la Cron a postavil si tu dům. Ten zdědila jeho neteř, provdaná za F. Hellfrieda z Kaisersteina. Tento šlechtic nechal dům v letech 1696-98 přestavět na barokní palác. Architekt G. B. Alliprandi zvolil neobvyklý šestiboký půdorys a po stranách střechy vybudoval dvě půvabné věže s báněmi. Vodní palác měl přístup do Vltavy tunelem s vjezdem pro loďky. Tato barokní podoba se nám dochovala na rytinách L. Kohla a F. Hegera z roku 1793. Kaisersteinové palác prodali v roce 1726 a přechodně v něm P. Gialdi zřídil koželužnu. Roku 1741 se stavba opět dostala do šlechtických rukou: koupila ji B. Krakowská z Kolowrat a vlastnictvím tohoto rodu byl sto let. V tomto období došlo k zvelebení zahrady, která měla fontánu, skleník i oranžérii a proslula pěstováním okrasných květin. Zahrada je vidět na ortografickém plánu J. D. Hubera z roku 1769. V roce 1831 palác koupil polní maršál a vrchní velitel rakouské armády J. J. z Lichtensteina. Tento rod patřil k nejstarším v Evropě (od 12. století) a u nás vlastnil paláce v Praze a v Olomouci a panství na Opavsku a Krnovsku. O majetek přišel v roce 1945. Ve svém paláci u Vltavy provedli úpravy, např. nechali odstranit obě věže s báněmi a nad barokní portál umístili svůj rodový erb. Po třiceti letech nemovitost prodali Františku Odkolkovi, mlynáři, který si tu zřídil úřadovny k sousednímu mlýnu. K paláci nechal přistavět 2. patro a na fasádu nad řekou dva balkony. Exteriér byl upraven ve stylu klasicismu. Po třiceti letech získala palác pražská obec a využila ho pro úřední účely. Odkolkovi se nuceně přestěhovali do Vysočan, protože mlýny příliš znečišťovaly ovzduší v centru. Město zde v letech 1924 -34 provedlo rekonstrukci interiérů a nechalo uzavřít vjezd z řeky. To byl konec jediného pražského vodního paláce. Po 2. světové válce vznikl z Kampy městský park a Lichtensteinský palác sloužil jako sídlo státních úřadů, např. Státní plánovací komise. V havarijním stavu převzal budovu roku 1978 Úřad předsednictva vlády. Nezbytná byla oprava a nové statické zabezpečení stavby. Technicky mimořádně náročná rekonstrukce probíhala deset let (1982-91) pod vedením architekta K. Fuchse a J. Ledinské. Tzv. Milánské stěny podepřely betonem základy až do hloubky čtrnácti metrů pod hladinou řeky. Došlo k injektáži zdí a zpevnění ocelovými svorníky. Ve 2. patře vzniklo deset luxusních apartmánů pro hosty předsedy vlády. Restaurovaly se také nástropní malby v tomto patře. Úpravy se dočkal i vnitřní dvůr a atrium před jižním východem, obohacené o sochařskou výzdobu. Dnes slouží palác k ubytování státních návštěv na nejvyšší úrovni a k jednáním či konferencím. V prvním patře je nad schodištěm umístěn původní kamenný znak Lichtensteinů, nejstarší artefakt v budově. Dále je zde Modrý salon sloužící k různým jednáním premiéra. V následujícím Novinářském salonku je vidět torzo bývalé kaple s freskami. V salonu Kampa dříve bývalo kino. Největší v tomto patře je Zlatý sál s kapacitou 140 lidí. V něm probíhají konference nebo velké recepce. V Hnědém sále s nádhernou vyhlídkou na Vltavu bývá hostům poskytnuto občerstvení v průběhu konferencí. Ve 2. patře vystavěném Odkolkovými je dnes deset apartmánů včetně prezidentského. Bydleli v nich významní hosté jako královna Alžběta II. či japonský císař Akihito. V dolních prostorách paláce je k vidění výstava protokolárních darů, které obdržel během svých zahraničních cest premiér A. Babiš. Dary pocházejí z různých zemí Evropy. Afriky i jihovýchodní Asie. Jde o různé porcelánové servisy, talíře, textilní prostírání a šály, sošky, masky a jiné předměty. Po premiérovi byla dokonce pojmenována rostlina: Babišova orchidej. Je to stromová květina původem z jihovýchodní Asie. V přízemí se pak nachází Zahradní salon, z něhož je vstup do dvora a atria. Tento krásný palác měl tu čest, že byl vyobrazen na stokorunové bankovce, která byla v oběhu v 80. letech 20. století.

20190718PAT

Palác s malovanými stropy (Střípky z Prahy)

Lidový dům v Hybernské ulici čp. 1033 má každý Pražan spojený s politickou stranou - Českou sociální demokracií, která palác vlastní. Přitom má tento dům velmi dlouhou a zajímavou stavební historii. Koncem 14. století si na tomto místě vystavěli sedm domů různí novoměstští řemeslníci. V polovině 16. století tři z nich přebudovala na své renesanční sídlo se zahradou šlechtična Magdaléna z Tamfeldu. V domě se dodnes dochovalo množství renesančních prvků: čtyřboká věž, arkády, malované trámové stropy, ostění oken. V polovině 17. století toto renesanční sídlo přebudoval na barokní palác hrabě J. A. Losy z Lossinthalu, příznivec císaře a poválečný zbohatlík původem ze Švýcarska. Najal si předního architekta C. Luragh, který mistrně využil všech prvků původních domů a komplexu dal jednotící fasádu. Mezi lety 1789-1881 sídlo patřilo hrabatům Kinským. Poté došlo opět k přebudování, tentokrát na administrativní budovu pro potřeby Vídeňské pojišťovny. V roce 1907 areál získalo Tiskové a stavební družstvo dělnické. Během první republiky pracovala na zahradě tiskárna Práva lidu. Také tu byla populární taneční restaurace a kino Lido. Dnes areál využívá Česká strana sociálně demokratická. Několik prostor v domě jsem měla možnost navštívit. Hned v 1. patře bývala soukromá kaple Losyů, o čemž svědčí trámové stropy s mariánskými motivy. Z ní se vcházelo do hraběcího sálu, kde se dnes konají tiskové konference. Původně šlo o soukromé prostory rodiny. Sál vznikl spojením čtyř menších místností, což napovídají čtyři různé trámové stropy. V Lidovém domě se dochovalo mimořádné množství malovaných renesančních trámových stropů, na ploše asi 280 m2. Najdeme na nich motivy květin, mušlí, perlovců či maskaronů. Zachovaly se v dobrém stavu díky nucenému protipožárnímu překrytí, které nařídil císař Josef II. roku 1785. Stropy byly zakryty až do 50. let minulého století. Největší sál v budově se jmenuje po novináři a bývalém předsedovi sociální demokracie J. Steinerovi. Dnes slouží k různým akcím a přednáškám. Má kapacitu 94 míst. V přízemí je situován překrásný barokní sál s dochovanými nástěnnými malbami. Jejich ústředním motivem je Faethón na slunečním voze. Malbu doplňují barokní amorci. Místnost sloužila původně jako sala terrena, tedy zprostředkovávala spojení se zahradou. Konaly se tu společenské a hudební akce. Prohlídku paláce jsem zakončila v gotickém podzemí. Domy ze 14. století byly totiž důkladně podsklepeny a obchodníci zde měli sklady. Je tu vidět původní gotické zdivo. Dnes sklepy využívá restaurace Hybernia. 20180527JARO

Léčitelé a lékaři minulosti

Nedávno jsem četla o tom, jak středověcí městští kati také léčili. Za tmy, tajně, je navštěvovali nemocní, aby jim pomohli od bolesti. Kati totiž výborně znali anatomii lidského těla, a tak uměli ošetřit zlomeniny i řadu jiných potíží. Zpočátku totiž péče o nemocné lidi neležela v rukou graduovaných lékařů, ale věnovali se jí osoby jiných povolání. Od nejstarších dob ženám při porodu asistovaly báby pupkořezné (porodní), benediktini pěstovali léčivé byliny a později léčili též bratři dalších církevních řádů. Významnou roli hráli v gotické době lazebníci, bradýři a kováři. Lazebníci se vyznali v bylinách, bradýři (holiči) dobře vládli břitvou, a tak lidem odstraňovali různé kožní útvary, vředy, pouštěli žilou. Kováři zase pomocí kleští trhali zuby. Učenecká medicína vznikla až se založením prvních univerzit ve 12. století. U nás tedy až po vzniku Pražské univerzity (UK) roku 1348. Graduovaní lékaři pak ale stejně léčili hlavně společenské špičky a nemajetné jen v omezené míře. Chirurgie byla v té době z lékařské praxe vyloučena úplně, protože byla považována za nečisté řemeslo. Také katolická církev varovala před stykem s krví. Lékaři proto doporučovali hlavně dodržovat v životě rovnováhu a sestavovali vyvážené jídelníčky. Havel ze Strahova např. sestavoval jídelníček pro Karla IV. Příkladem vynikajícího lékaře z doby Lucemburků je Albík z Uničova (1358-1427) zvaný Sigismundus. V letech 1411-12 byl arcibiskupem, ale po roce se úřadu vzdal a působil jako vyšehradský probošt. Učil také medicínu na pražské univerzitě. Od roku 1399 léčil krále Václava IV., kterému prokázal dobré služby. Po vypuknutí husitských bouří odjel do Budapešti, kde se stal lékařem císaře Zikmunda. Napsal spis Pravidla pro zachování zdraví. V letech 1401-12 žil v domě ve staroměstské Valentinské ulici č. 1, kde má od roku 1903 pamětní desku. Významným lékařem novověku byl Jan Marek Marci (1595-1667). Od roku 1622 působil jako rektor na Pražské univerzitě. Byl osobním lékařem císařů Ferdinanda III. a Leopolda I. Z černých neštovic se mu podařilo vyléčit významného vědce Bohuslava Balbína. Zajímal se i o dědičnost a nervové nemoci. Jeho zájem zahrnoval i optiku, zkoumal rozklad světla. Jeho pamětní desku nalezneme v Melantrichově ulici č. 12. Velmi zajímavou postavu medicíny představoval porodník Jan Melič (1763-1837). Od roku 1792 přednášel porodnictví na pražské univerzitě. Pocházel z bohaté rodiny, a tak si mohl dovolit založení vlastní porodnice v prostorách paláce Smiřických na Malostranském náměstí č. 6. Došlo k tomu v roce 1788. Měl velmi silné sociální cítění, takže přijímal hlavně chudé ženy, kterým poskytoval mnoho výhod. Jako první v Evropě zavedl těhotenské prohlídky, které dokonce proplácel. Zdarma ženám poskytoval léky a hradil i porod (stál 6 zlatých). Vytvářel si vlastní porodnickou statistiku. Navrhl také zavedení zdravotního pojištění ve výši 2 % z příjmu. Od roku 1804 působil i jako přednosta první porodnice u Apolináře a vychoval zde mnoho svých následovníků. Jeho sociální projekt bohužel zkrachoval a malostranská porodnice zanikla. V roce 1826 byl nucen odjet do Vídně, kde po deseti letech zemřel. Dnes bohužel není Melič veřejnosti známý, ale šlo o vynikajícího lékaře, humanistu, samaritána a průkopníka sociální medicíny.

20190414JARO

Dvě kotvy na náměstí (Střípky z Prahy)

Myslím si, že se moc neví, jak získal své jméno kdysi největší obchodní dům v Československu, Kotva, na náměstí Republiky číslo 8. Jméno dostal podle vedlejšího staršího paláce Kotva, který stojí při pohledu zepředu na pravé straně obchodního domu. Jedná se o funkcionalistickou stavbu architekta Jana Žáka z 20. let 20. století. Kdysi se v tomto paláci scházela veselá společnost při tanci. Obchodní dům byl vybudován v 70. letech 20. století a jeho stavbě předcházel archeologický průzkum lokality o rozloze 7 tisíc m2. Archeologové potvrdili, že na místě stál už ve 13. století kostel sv. Benedikta. Šlo o jednolodní objekt dlouhý 11,6 m a obklopený hřbitovem. Patřil řádu německých rytířů. Později je tu vystřídali strahovští premonstráti, kteří kostel (nyní již sv. Norberta) nechali barokně přestavět architektem D. Orsim. V 17. století tu vybudovali školu zvanou Norbertinum. V následujícím století vznikl na místě Ústav šlechtičen. Ke stavbě obchodního domu vedl naprostý nedostatek prodejní plochy ve středu města. Po otevření Máje a Kotvy vzrostla prodejní plocha v centru Prahy o 60 %. Ve vypsané architektonické soutěži zvítězil návrh manželů Věry a Vladimíra Machoninových, který pracoval s šestibokými hranoly na nepravidelném půdorysu. Architekti zde uplatnili styl tzv. brutalismu, který vyvolával naturální dojem. Obvodový plášť budovy byl proto vytvořen z eloxovaného plechu značky Korten, který vytvářel samorezavějící efekt. O stavbu nadzemní části se zasloužila švédská firma SIAB založená již roku 1945. Šlo o velký podnik, který dbal již tehdy na ochranu životního prostředí. V roce 1972 měl SIAB 4200 zaměstnanců. Zpočátku se specializoval na stavbu průmyslových objektů, později stavěl i byty. Mezi známé realizace této firmy patřil např. hotel Metropol v Berlíně, obchodní dům Kaufhof v Západním Berlíně nebo opera v Göteborgu. U nás firma postavila ještě před Kotvou budovu mrazíren v Blatné (1970). Při stavbě Kotvy se používal švédský cement a německé kamenivo. Beton vznikal v betonárce na Rohanském ostrově. Zprvu se hloubila základní jáma o hloubce 14 m, přičemž se vyvezlo 96 tisíc m2 zeminy. Stěny Kotvy získaly sílu 80 cm. V době otevření činila obchodní plocha 22 tisíc m2. To ve své době představovalo plochu 280 obchodních domů staršího typu. V budově o sedmi patrech se nacházelo 57 oddělení s 39 druhy různých služeb. Zpočátku měl dům problém tak obrovskou plochu naplnit odpovídajícím sortimentem zboží. To částečně napravil vznik centrálních skladů pražských obchodních domů, odkud se zboží operativně distribuovalo. Sama Kotva disponovala sklady zabírajícími 35 % její plochy. Plných 90 % zboží se prodávalo samoobslužně, jen tři oddělení měla prodej pultový. V provozu bylo na dvě stovky pokladen. Roku 1975 zde našlo práci 1430 zaměstnanců, z čehož tvořily 84 % ženy. Nejúspěšnějším se stal prodej potravin, naopak nejhůře si vedly domácí potřeby. Zpočátku rovnoměrně rozvržený sortiment se v 90. letech začal specializovat na oblečení a módní zboží. Dnes Kotvu vlastní První nemovitostní a.s. V současnosti má tento tradiční obchodní dům velmi těžké postavení, protože musí čelit konkurenci nově vznikajících obřích nákupních center, jako je protější Palladium nebo blízké Florentinum. 

 20190321JARO

Kde odpočívá Karel Škréta (Střípky z Prahy)

Kostel sv. Havla na Starém Městě nejspíš upoutal vaši pozornost v březnu roku 2017, kdy v něm byl osazen nový zvon, sv. Václav. Odlili ho v Innsbrucku podle návrhu A. Najbrta a J. Kroftové. Zvon je těžký 810 kg a zdobí ho podpis bývalého prezidenta Václava Havla s nezbytným srdíčkem. Před zavěšením byl sv. Václav v kostele vystaven, aby si ho mohli návštěvníci prohlédnout. Patřila jsem tenkrát k vděčným divákům. Kostel sv. Havla má ještě jednu zvonařskou raritu, a to Marii, zvon z roku 1455 patřící k nejstarším v Praze. Původní románský kostel na tomto místě založil král Václav I. v roce 1234. Kolem něj pak postupně vyrostla převážně německá obchodní čtvrť. V roce 1353 kostelu daroval císař Karel IV. vzácný ostatek, lebku sv. Havla v zlatem a stříbrem zdobeném relikviáři. Ten se bohužel nedochoval, zmizel během husitských bouří. Za Karla IV. došlo ke gotické přestavbě původního kostela a vznikla trojlodní stavba s dvěma věžemi a netypickou klenbou převážně z cihel. V letech 1380-90 tu jako farář působil budoucí svatý, Jan z Pomuka. Jeho památku dnes připomíná deska s originálním podpisem, osazená na portálu dveří do bývalé sakristie. Byla sem umístěna roku 1993 k 500. výročí světcova umučení. Už ve 14. století zde kázali první reformátoři církve, Ohnivý Jan Milíč a potulný kazatel K. Waldhauser. V roce 1404 zde vystupoval Jan Hus. Kostel byl mezi lety 1420-1626 utrakvistický. Tato jeho éra skončila roku 1627, kdy přešel do rukou obutých karmelitánů. Ti zpočátku bydleli v přilehlé faře, protože stavba jejich kláštera se kvůli sporům se staroměstskou samosprávou odkládala čtyřicet let. Až roku 1671 byl jejich klášter dokončen podle projektu architektů M. Luragha a G. D. Orsiho. Konvent zrušil roku 1782 císař Josef II. Pak v něm pracovala manufaktura, za 1. republiky krajková dílna. Po roce 1948 budovu využíval Ústav dějin KSČ a Dům sovětské vědy a kultury. Nyní zde sídlí České centrum, obchody a Černé divadlo, které hraje v původním barokním refektáři. Začátkem 18. století pak došlo k barokní přestavbě kostela podle architekta P. I. Bayera. Ten je také v kapli sv. Antonína Paduánského v kostele pohřben. Vzniklo barokní průčelí (r. 1738) snad podle plánů J. B. Santiniho (?). Umístěno na něm bylo osm soch od M. V. Jäckela. Barokních úprav se dočkal i interiér, ale s citlivým přístupem ke gotickým prvkům. Dochovaly se proto kaple s křížovými klenbami, gotická okna na věžích, kamenné portály. Vybavení kostela pochází většinou z 17. a 18. století. Roku 1674 byl v lodi pochován slavný malíř Karel Škréta, což dokládá pamětní erb, umístěný sem k 300. výročí malířova narození, roku 1910. Z vděčnosti se jeho syn, Karel Škréta ml., spolupodílel na financování hlavního oltáře (r. 1696). Obraz Sláva karmelu pro něj namaloval J. K. Liška. Znázorňuje karmelské světce, sv. Havla (a císaře Leopolda I.). Je to neobvyklé spojení svatých a světských osob. Sochy na oltáři jsou prací sochaře M. V. Jäckela. Syn K. Škréty, také malíř, pro kostel dále namaloval cyklus šesti velkoformátových obrazů (1700-20). Ty dodnes zdobí boční stěny kostelní lodi. V kapli sv. Kříže je umístěno vrcholné dílo sochaře F. M. Brokoffa, sousoší Kalvárie z roku 1720. Sochy z lipového dřeva jsou polychromované. V kostele je řada bočních oltářů, často s obrazy od neznámých mistrů 18. století (Panna Marie Růžencová, sv. Jan Křtitel, Panna Marie Bolestná). V karmelské kapli je umístěna Panna Marie Karmelská a sochy karmelských světců od sochaře J. A. Quintainera. V interiéru najdeme však i moderní prvky jako obětní stůl od K. Stádníka. V kostele se dochovala řada náhrobků a také křtitelnice z roku 1523. Zajímavostí je, že zde byl pokřtěn známý malíř fresek V. V. Reiner a ženil se zde novinář a spisovatel K. H. Borovský. 20190202JARO

STALO SE

Ve čtvrtek 23. 8. 2018 zahájilo nakladatelství Paseka nový cyklus autorských čtení Paseka naživo. Ukázky ze své prvotiny Probudím se na Šibuji tu četla mladá japanoložka Anna Cima. Nakladatelství se rozhodlo pořádat čtení vždy jednou měsíčně přímo ve svém vinohradském sídle v sousedství Riegrových sadů. Paseka pracuje asi od roku 2000 v Chopinově ulici č. 4, v památkově chráněném Laichterově domě. Ten má dlouhou nakladatelskou tradici. V roce 1908 ho postavil známý architekt Jan Kotěra pro nakladatele filozofické a historické literatury Jana Laichtera (1858-1946). Vycházely zde hodnotné edice České dějiny nebo Dějiny literatury české. Nakladatelství zaniklo v roce 1949. Dnešní Paseku založil hned v listopadu roku 1989 L. Horáček. V Laichterově domě nechal zrestaurovat krásné nástěnné malby ve schodišťové hale. Práce se ujali studenti restaurátorské školy v Litomyšli. Dnes nakladatelství v domě využívá několik prostorů: velkou vstupní místnost, schodišťovou halu, která je centrem dění a místem setkávání s autory, pracovnu šéfredaktora, redakční místnost a sklad. Za pozornost rozhodně stojí celý dům, který projektoval J. Kotěra v duchu začínajícího konstruktivismu. Šlo o velký rodinný dům v řadové zástavbě (vedle stojí Waigantovy domy). Kotěra použil nové prvky avantgardní architektury: zdrsnělou omítku, netypický arkýř, velká okna. Nakladatelství J. Laichtera pracovalo v přízemí, v prvním patře byl soukromý byt rodiny a výše nájemní byty. V interiéru najdeme stěny obložené dřevem a schodišťovou halu s krásnou ornamentální výmalbou pravděpodobně od F. Kysely. Nakladatelství Paseka se nyní rozhodlo dům příležitostně otevírat k prohlídkám, a to při autorských čteních nebo při zvláštních akcích.

20180824JARO